KVĚT MAGNOLIE

Autisté čili "autíci" nebo "aspíci", děti a dospělí s Aspergerovým syndromem, jsou lidé jako my ostatní. Ptáte se, co mě vede k tomu, vůbec o tom psát? Setkala jsem se s případem, kdy se nedávno diagnostikoval Aspergerův syndrom. Ti lidé mi jsou blízcí a záleží mi na nich, chci jim totiž pomoci. Jakýmkoli způsobem. Někdy stačí je jen pochopit a nedivit se jejich chování. Vidí svět svýma očima a my je nemůžeme předělat, ale včas je diagnostikovat a poskytnout jim speciální pedagogickou péči.

Abychom učinili změnu ve svém životě, jsme nuceni klesnout až na dno. Stále opakovaně se hrabeme z tohoto pomyslného dna, ani na hladinu nevidíme. Proč stále opakujeme stejnou chybu jako před lety, před měsícem, včera i dnes? Pokaždé, kdy se mi to přihodí, říkám si: "... tohle si už líbit nenechám ...", ale vzápětí změknu a je pro mne lehčí rezignovat a držet hubu a krok.

 Podívejte se na malé děti ... I my jsme takoví byli, svět posuzují jen podle toho, co je dobré pro ně. Časem se projeví více či méně vliv výchovy a sobeckost se zaobalí do společenských konvencí. Sobeckost máme všichni vrozenou a v žádném případě nejde o žádnou špatnou vlastnost. Je to prostě přirozené a nám lidem dané.

Každý z nás má touhu vykročit ze stínu minulosti a začít budovat budoucnost novou a lepší. Nemáme rádi novoty, protože se jich bojíme. I ty nejmenší změny v nás vyvolávají obavy. Lpíme na tom, na co jsme zvyklí. Domníváme se totiž, že nejlepší jistota jsou staré zvyky, i když jsou brzdou našeho dalšího růstu. Ale co když nám tyto zvyky časem začnou vadit a my se stále bojíme cokoli změnit?

Je to věc pozoruhodná a záhadná.  Je smyslem našeho života. Když nás přepadne, vymyká se našemu chápání. Každý z nás po ní toužíme. A přesto, že se jí mnozí snaží vyhnout, ať z důvodu, že nás činí slabými a bezbrannými, v hloubi duše milujeme a láska nás stejně nemine. To se raději mezi sebou pozabíjíme, než abychom se poddali této slabosti.

Hledání smyslu života je velice podobné tápání v temnotách. Zkusme si alespoň nastínit cesty, kterými bychom se mohli při jeho hledání ubírat. Otázkou zůstává, zda jsou tyto cesty pro všechny lidi pevně vymezeny a dány nebo se při pátrání po smyslu života lidé rozcházejí do různých směrů? Na čem asi záleží, abychom na konci svého putování alespoň trochu poodhalili smysl naší existence? Zdalipak je možné v půli cesty se obrátit a vydat se jiným směrem? Je vůbec možné během svého krátkéhoživota dojít až na konec nebo uvázneme v půli cesty a nevíme kudy kam? Je nutné zabývat se otázkou smyslu života?  

Každý večer jdeme spát, každé ráno se budíme. BEZ NAŠÍ VŮLE. Ve spánku pocit "já" – ego mizí, objeví se snové "já" a jeho svět anebo není (je) nic. Přesto víme, ovšem až ráno, že jsme spali dobře. A máme spánek rádi. Celý "náš" život, budeme-li tomu tak říkat, je střídání tří stavů. Cokoli se děje, cokoli zažíváme, víme či nevíme apod. se děje hlavně v bdělém stavu,ten považujeme za stěžejní, něco následně ve světě snového "já", ve spánku beze snů se neděje nic, oba předchozí světy přestávají existovat, stejně jako v něm neexistuje pocit "já", tedy ego. 

Jednou jsem od kamarádky dostala jako dárek kartičky. Nejsou to obyčejné kartičky. Jsou to myšlenky z knihy od Neale Donalda Walshe "Hovory s Bohem". Jedná se o soubor knih dialogu s Bohem a odpovědmi na otázky, které si klademe většina z nás. Tyto myšlenky mi pomáhají zamyslit se nad svou situací. Nastávají denní všední i nevšední situace, kdy prostě sáhnu do krabičky a tahám tyto myšlenky, tyto moudré věty ... s přáním ... co mi to dnes má nebo mají říci? Proč se mi to či ono děje? ...

  "Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má to,co je a nemá být to, co není, jak k tomu v mnoha případech je."

Co uděláte? Chcete vzít život do vlastních rukou, zjistit kam až můžete posunout své vlastní hranice a výkon svého mozku, aktivovat svůj skrytý potenciál a doslova nastartovat život nový? Nebo se necháte životem pasivně vláčet, zacyklení v získaných či zděděných programech a vzorcích uložených ve vašem epigenetickém kódu, které můžete sami jen těžko ovlivnit? Rozhodnutí je jen na vás …

 "Když skutečně uvidíme jiné lidi takové, jací jsou, aniž bychom to brali osobně, nemůže nás nikdy zranit nic z toho, co říkají nebo dělají. I když nám lžou, je to v pořádku. Lžou nám, protože mají strach. Mají strach z toho, abychom neobjevili, že nejsou dokonalí."
(Don Miguel Ruiz)

Kdykoli vás postihne nějaké neštěstí, může to být nemoc, ztráta majetku, společenského postavení, zhroucení partnerského vztahu, smrt blízkého člověka anebo příchod vlastní smrti, uvědomte si, že jste jen KROK od něčeho neuvěřitelného:

Od naprosté transformace neboli přeměny obecného kovu bolesti a utrpení ve zlato. Tomuto kroku se říká vzdání se.

Co tím vším chci říct? Přijměte svou individualitu takovou jaká je, není horší či lepší než individualita kohokoli jiného. Neexistuje správné a špatné. V životě se chováme tak, jak umíme. Samozřejmě, ovlivnila nás hlavně rodina a prostředí, ve kterém žijeme, ale jen na nás je, jak ten další vlastní život žít budeme. Nedávejme, prosím vinu rodičům, jsme přece dospělí, odpovědní lidé ... odpovědní za to, co právě "tady a teď" děláme, jaké rozhodnutí činíme, jak žijeme, jak se radujeme, jak smýšlíme ...

Naslouchej sám sobě ... porozumíš si a teprve pak můžeš pomáhat druhým ...

Mým cílem nebylo popisovat pro někoho nudná historická fakta. Co pro mě znamená Den matek nebo jinak, jak jej vnímám? Vzpomínám na svou babičku, která tu už není a která mě i mým mladším sestrám, a předtím mé mamince dala tolik, kolik mohla a uměla. Milovala své děti a své vnučky. Byla pro všechny příkladem dobra a lásky. Pro mě byla a je velkým vzorem.

Jsem součástí ... každý z nás je součástí všeho. Většina z nás si to neuvědomuje. Jsme součástí Velkého celku a každý z nás má nějaký úkol. Nerozlišujeme, zda je malý či velký, na tom až tolik nezáleží.