Když už člověk jednou je ...
Když už si myslíme, že nemůžeme dál, co si zkusit uvědomit, proč tu vlastně jsme. Je to dennodenní otázka přežití a žití nás všech.
Říkáme si, takhle chci žít dál, mohu to změnit? Co pro tuto situaci mohu udělat? Co mohu udělat pro sebe sama?
Když už jsem teda opět na tom pomyslném dně, jak už mnohokrát předtím, líp se mi lapá po dechu, je to známá situace. Čím víckrát tam jsem, tím líp to zvládám. Se musím smát .... je mým životním cílem klesat stále na dno a lapat po dechu?
Jo, slyším ty dobromyslné hlasy ... "máš tu děti", .... "zvládla si tamto, a to bylo takový a makový, zvládneš i tohle přece ....". Jo, zvládnu, co mi zbývá. Mám přece na výběr a nestěžuju si, jen fakt "zase" nějak nemůžu.
"Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má to,co je a nemá být to, co není, jak k tomu v mnoha případech je."
