Klepejme a bude nám otevřeno ...
5. 8. 2008
Každý z nás má touhu vykročit ze stínu minulosti a začít budovat budoucnost novou a lepší.
Nemáme rádi novoty, protože se jich bojíme. I ty nejmenší změny v nás vyvolávají obavy. Lpíme na tom, na co jsme zvyklí. Domníváme se totiž, že nejlepší jistota jsou staré zvyky, i když jsou brzdou našeho dalšího růstu. Ale co když nám tyto zvyky časem začnou vadit a my se stále bojíme cokoli změnit?
Dostáváme se do skutečné krize, kdy nevíme, jak dál. Tato situace je vlastně pro nás pozitivní, protože během ní začneme přehodnocovat svůj život. "Tak právě teď je čas na změny v mém zpackaném životě", říkáme si, ale je to opravdu tak?
To, co děláme, nás netěší. Máme věci dělat jinak? Můžeme a chceme začít něco nového, co jsme nikdy nedělali?
Ale ten strach! Topíme se v něm až se dostáváme na samotné dno. Vždy jsme se od něj nějak odrazili a začali znova a znova. Jen nyní je situace jiná . . . Dno se propadá hlouběji a hlouběji, že už nevidíme na okraj a blíží se jen smrt . . .
Smrt tak černá a neprůsvitná . . . Svým tělem zakryla už všechno moje vědomí . . . zase je tu ta obava a strach . . . nebojím se smrti, ale probuzení, že už to světlo na konci tunelu, to krásné jasné a živé světlo, nikdy v tomto ani jiném z mých životů, neuvidím . . .
Copyright: Klára Tyrbachová © 2008
