KVĚT MAGNOLIE

     Už si říkám, že jsem tu dlouho nic nenapsala. Ne, že by mě to napadlo až dnes ... vnitřně potřebuji psát a sdělovat, avšak okolnosti mě k tomu prostě "nepustily" nebo jsem neměla dostatek sil k tomu, abych tak učinila.

     A tak přišel den, kdy jsem konečně sáhla po knize, kterou mám již dlouho půjčenou a rozečtenou. Nevím, kde jsem přestala číst minule, ale tak si říkám, že ji někde otevřu, a tak tam prostě opět začnu ...

     "Nevzdat se. Vydržet. Konat svoji práci. Najdeš svoji cestu. Na konci příběhu poznávají labutě v káčátku jedno z nich dříve než ono samo. To je celkem typické pro ženy ve vyhnanství. Po všech těch útrapách se jim podaří vstoupit na domácí území a často si ani neuvědomí, že pohledy lidí již nemají v sobě tu zlobu, že lidé jsou častěji nestranní, nejsou-li obdivováni a vychvalováni."                                     

 (Ženy, které běhaly s vlky, Clarissa Pinkola Estés, Ph. D.)  

     Večer uléhám a mám v hlavě tolik, co bych vám chtěla tímto sdělit, co mi to dalo, co jsem se to tedy jako dozvěděla? Nyní, to kouzlo okamžiku již není, sdělila bych vám jiná moudra, jiné myšlenky ...

     Jsem to stále já, ta nezkrotná divoká holka, co nikdy nesměla promluvit. Nesměla? Silné slovo, ale jen já vím, co znamená. Musím stále být ta hodná holčička, co ji pak rodiče pochválí? Protože jinak by ji neměli snad rádi? Co musela jako malá dělat, jak se měla chovat, aby ji respektovali a milovali ji? Možná mnoho nezodpovědných otázek ... a tak si říkám, co dělám špatně? Nic, vůbec nic ... už pár let procházím změnou, změnou pojetí sebe sama, porozumění si, naučení se sebelásky, hodnoty sama k sobě, a tím také k druhým.

     Rozdávám rady jak žít, jak vnímat své situace v životě, jsem tou věčnou vrbou, která je tu pro tebe, pro tebe a pro tebe ... je tu však také někdo i pro mě? Proč se bojím říci si o pomoc a když už tu pomoc je, proč ji neumím přijmout a málem se za to omlouvám? Proč si člověk stále připadá nedokonalý, nehezký a takový, že se o vše musí postarat sám, že si musí nakládat své břímě tak velké a těžké, neřešitelné?

     Kde jsou naše hranice ... kde končí a začínají?

     Co tím vším chci říct? Přijměte svou individualitu takovou jaká je, není horší či lepší než individualita kohokoli jiného. Neexistuje správné a špatné. V životě se chováme tak, jak umíme. Samozřejmě, ovlivnila nás hlavně rodina a prostředí, ve kterém žijeme, ale jen na nás je, jak ten další vlastní život žít budeme. Nedávejme, prosím vinu rodičům, jsme přece dospělí, odpovědní lidé ... odpovědní za to, co právě "tady a teď" děláme, jaké rozhodnutí činíme, jak žijeme, jak se radujeme, jak smýšlíme ...

     Jo, až teď jde o dobu rozkvětu, i když jsem si myslela, že už změnami tvořivosti, hledání své vlastní cesty mám za sebou. Není to tak, teď vím, že jsem si musela zase nechat ubližovat, pochopit, proč se mi děje to či ono. Nechat se odsuzovat, prožít mnoha zklamání, rozpoznat nepřátele od přátel a poznat přátele nové.  Proplakat mnoho bezesných nocí ... abych mohla vidět věci čistě otevřenýma očima, nehodnotit, nesoudit ... jen je přijímat a být pokorná ke všemu, co mi do života přichází ...

"Když budeš věřit ve své schopnosti, tak porostou. Každý by si měl věřit, jedině tak může objevit lásku sama k sobě, a tím i k druhým."

Klára