KVĚT MAGNOLIE

Jednou jsem citovala text z knihy Edgharta Tolleho "Moc přítomného okamžiku", kdy jsem Vám slíbila, že tak čerpám také ze své vlastní zkušenosti. Nemusíte mi věřit, ale skutečně se to stalo. 

Většina lidí, které tato problematika zajímá, jistě četla knihu od psychiatra Raymonda Moodyho "Život po životě".

Moody předkládá vyprávění lidí, kteří svou smrt prožili a jsou schopni o ní i mluvit. Na druhou stranu poukazuje na to, že lidský mozek není zdaleka tak probádaný a vyprávění těchto lidí nemusí být věrohodné. O našem vědomí toho víme velmi málo, nejsme si ani jisti, kde je v mozku lokalizováno. Není jisté, že vědomí žije po odumření mozku dále. Ale spekulovat o tom přece můžeme. Nikdy se nedozvíme, jak to je, dokud žijeme a po smrti to zase nemůžeme nikomu sdělit, protože nám chybí ta hmota, která nám propůjčí cítění a myšlení. A jsme zase tam,kde jsme byli. Proto musíme, ať chceme nebo ne, důvěřovat lidem, kteří tuto zkušenost mají, a to, že se s námi o to rozdělí, obohacuje nejen nás, ale hlavně ty, kteří toto sami prožili ...

Stalo se to v pátek 3. září 1999. Šla jsem večer z práce se svými kolegyněmi. Nebudu to prodlužovat. Prostě jsme všechny přecházely silnici a já jako poslední nestačila přejít ... 

Na co si vzpomínám jako první bylo, že mě hrozně svěděla kůže. Natřeli mě totiž Ajatinem, na který jsem od mala alergická a který se v současnosti snad už ani nepoužívá. Slovo "ajatin" bylo mé první slovo po nehodě a vím, že jsem ho ani nemohla vyslovit. Měla jsem sucho v ústech, napojena na pípající přístroje a v šoku, kde jsem a co tam dělám.

Tomuto, řekněme, probuzení předcházelo něco pro mě v té době nepochopitelného. Věděla jsem, že se to stalo, ale s nikým jsem o tom nemluvila, bylo to pro mě tabu. Po nějakém čase jsem viděla dokument, kde lidé mluvili "o světe na konci tunelu" a já si uvědomila, že to asi nebyl sen, ale i já TAM byla. Tohle moje uvědomění bylo pro mě v tu chvíli tak ohromující, neskutečné, strašné a zároveň mě polil pocit štěstí a já tenkrát hrozně moc plakala. Hrůzou i štěstím. Chtěla jsem to moc někomu říci, ale nikdo mě neposlouchal. Až minulé léto jsem měla možnost někomu se svěřit. A oni mě poslouchali, to bylo super.

Vím, že jsem dostala druhou šanci, kterou každý nedostane, a proto jsem taková, jaká jsem ... :)))

Zajímá Vás, jaké to je? Jaké pocity člověk prožívá?

Vidím to, jakoby se to stalo včera. Říkala jsem si:"Chci umřít ..."

Možná tohle bylo moje vzdání se přítomnému okamžiku. Vzdát se znamená nebránit se přirozenému proudění života. Tzn. přijmout přítomný okamžik. Přijmout realitu, i nepříjemnou situaci, neboť se nad ní povznesu. Nic nemůže existovat bez svého protikladu a bez zla nemůže existovat dobro.

Potom jsem se ocitla jako ve snu, kdy lítáte. Jestli jsem se vznášela, nevím. Průchod nebo průlet tunelem byl pomalý, nic jsem snad ani neslyšla, ale cítila jsem zvláštní vibrace. Cestou jsem nikoho nepotkala a na konci tohoto tunelu jsem viděla zářivé světlo a v něm krajinu se zelenou loukou, kterou si moc nevybavuji. Tento stav byl pro mne velice příjemný a neměla jsem proč, vracet se. Ale nemohla jsem se nijak bránit, abych tam mohla zůstat. Slyšela jsem jen slabý hlas, který mi říkal: "Vrať se!"

Ptáte se, jestli se bojím smrti? Je to neuvěřitelné, ale nebojím se. SMRT je totiž jen konec začátku, ale tím si musí projít každý sám ...

Copyright:   Klára Tyrbachová © 2008