Setkáme se ... v Austrálii ...
Loučím se s Vámi, blízcí mí, drazí,
ruky stisk dnes už Vám nemohu dát.
Srdce mi dotlouklo, odešly síly,
loučím se se všemi, kdo měl mě rád...
Co tomuto rozloučení předcházelo? Milosrdná smrt, kterou provázela bolest a utrpení, poznání něčeho neuvěřitelného, děsivého a zároveň krásného ...
Sedím a přemýšlím, mluvím o věcech, které se mi honí stále hlavou a v tom se mi nečekaně moje máma svěří s tím, že ví o něčem, co by mě mohlo zajímat. Nechápu v tu chvíli, co tím myslí, ale pak se mi do rukou dostalo to, co mě dostalo na kolena. Byl to rukopis dopisu mého strýce, který napsal ráno po tom, kdy se "dostal na druhou stranu".
Jen jsem dopis zahlédla v rukou mé matky, cítila jsem zvláštní energii ... Ani jsem ho nemusela číst, vzala jsem ho do rukou a prožívala to znova a znova. Nedá se to slovy popsat, nikdy tomu neuvěříte, jelikož to opravdu neprožijete. Nepamatuji si na mou bolest, když jsem odcházela já. Já tam chtěla zůstat, nic mi nechybělo, ale oni mě tam nechtěli. Nemohu citovat z jeho dopisu, jen Vám mohu přiblížit, jak se cítil, co prožíval. Nebyla to bolest, ale štěstí, že tam mohl být a měl důvod k tomu, aby se vrátil ...
Jen ten dopis psal s bolestí a já si vážím toho, že toho byl schopen, že jsem našla někoho ve své blízkosti, s kým jsem se mohla o toto poznání podělit a on někoho, kdo ho dokázal pochopit, a tím ho neuvěřitelně posílit. To on mi nevědomě na základě společných pocitů otevřel cestu k tomu, kam směřuji a já vím, že jsme byli, dále stále jsme a budeme spolu ...
Vždycky se chtěl podívat do Austrálie. On tam byl, viděl písečnou pláž, stromy, přírodu a co ho nejvíce upoutalo, byla rostlina s jednoduchým květem bez listů, podobná magnolii. Dle jeho slov, je to ta rostlina, která umí vyléčit tu strašnou, dnes zatím nevyléčitelnou nemoc - rakovinu.
Přicházím k němu a vidím, jak mu má mladší sestra předčítá z knihy o Austrálii. Ona řekla: "Míro, Kája je tady", věděl, že jsem tu, já ho vzala za ruku a hladila.
"Chtěl se podívat do Austrálie", slyším jako z dálky a já intuitivně odpověděla: "Já vím, já tam také byla ...". Musela jsem plakat, nešlo to jinak. Je tak těžké o tom mluvit. Ještě jsme spolu strávili pár chvil, ptala jsem se na jeho sny. I když si ostatní mysleli, že mě nevnímá, v tuto chvíli věděl, co mi chce říct, ale já mu nerozuměla ...
Večer jsem od něj odcházela a věděla, že se nevidíme naposledy. Vzala jsem ho za ruku, on na mě upíral své modré, do široka otevřené oči plné naděje a já mu s vnitřním klidem řekla:
" . . . setkáme se v Austrálii . . . "
Copyright: Klára Tyrbachová © 2008
