KVĚT MAGNOLIE

Den, který změnil její rodině život, byl pátek. Byl teplý zářijový den, na nebi ani mráček. Jako jindy vypravila Míšu do školy a Davídka odvedla do školky. Její manžel byl v práci. Dopoledne, strávené běžnými domácími pracemi, Kláře rychle uběhlo. K jídlu uvařila dětem a manželovi jejich oblíbené zapékané špagety. Ať špaget uvařila kolik chtěla, vždy jich bylo málo. V poledne se Klára chystala na odpolední směnu, pracovala v ústeckém velkoobchodu v oddělení pokladen. Den probíhal jako ostatní. Živnostníci nakupovali zboží do svých obchůdků a ostatní zákazníci přišli jen tak nebo nakupovali na víkend. Všechny pokladní byly rády, že pracovní den končí a těšily se domů. Každá měla své vlastní plány. Mladší pospíchaly na diskotéku a ty starší zase domů za svými rodinami. Protože děvčatům ujel jediný spoj, který by je odvezl do středu města, rozhodly se jít pěšky. Šly čtyři. V tuto noční dobu byl na silnici klid, ale najednou se z levé strany blížil velkou rychlostí modrý osobní automobil. Poslední z děvčat nestačila přejít.....

O nehodě své ženy se Petr dozvěděl v jedenáct hodin v noci od jejích kolegyň, které přišly za ním domů. Každá říkala něco jiného a Petr nevěděl, co se doopravdy stalo. Ženy mu pohlídaly děti a on odjel do nemocnice. Autobusy už nejezdily, ale měl přece jen štěstí. Potkal staršího muže, který potřeboval odjet stejným směrem. Po domluvě si zavolali taxi, které přijelo za deset minut. Petr do nemocnice dorazil až kolem půlnoci. Zrovna vezli Kláru do tunelu. Vůbec ho nevnímala a vypadala hrozně. Šaty měla roztrhané a byla od krve. Čekal dlouho, než mu někdo podal bližší informace. Měla mnoho zranění, která ji bezprostředně ohrožovala na životě. Primář oddělení, který měl právě službu, Petrovi oznámil, že jeho žena měla vážné poranění ruky a musí počítat i s možným ochrnutím. Petr se napil sklenice vody, kterou mu sestřička nabídla. Je to všechno pravda nebo jen zlý sen? Nevěděl, co bude dělat a jak to řekne dětem. A co když nám máma zemře? Hlavou mu proběhlo mnoho z jejich společného života. Co všechno si nestačili říci a zda to někdy doženou?!

Klára se probudila v nemocnici asi po deseti dnech. Nevěděla, kde je a co se vlastně stalo. Viděla okolo sebe mnoho lékařských přístrojů, které vydávaly nepříjemné pípavé zvuky. Okolo chodili sestřičky a lékaři. Z prsou jí vedly dlouhé bílé trubice. Nemohla sama dýchat ani hýbat rukama a nohama. Ležela na oddělení Jednotky intenzivní péče. Když přecházela silnici, porazilo ji auto a následkem střetu utrpěla mnohočetná zranění. Mimo otřesu mozku a zlomenin pánve, utrpěla i otevřené zlomeniny levé ruky a nohy. Odpoledně za ní přišel nějaký mladý muž a říkala si, kdo to asi je? Byl to její manžel. Nemohla pochopit, proč si manžela nepamatuje, přece spolu žijí sedm let a mají spolu dva krásné a zdravé syny.

Starali se o ní dobře, ale ležet dva měsíce v nemocnici, není nic pěkného a příjemného. Ze začátku ji sestřičky dvakrát denně myly a česaly. Cítila se bezmocně a poníženě, styděla se za svou nahotu, protože ji někdy myli i bratříčci. Časem Klára dělala pokroky, vyčistila si zuby, sama se učesala a dokonce i najedla. Po několika dnech ji převezli na normální pokoj. Pokoj na chirurgii, kde ležely další nemocné ženy, byl plně obsazený a Klára na tuto dobu nemá dobré vzpomínky. Zažila, jaké to je, být bezmocná a odkázaná na cizí pomoc. Musela ležet na zádech minimálně šest týdnů, z důvodu zlomenin pánve. Vedle ní ležely pacientky s nemocným žlučníkem, zlomeninou krčku nebo žeber. Byla tam i babička, která pořád křičela. Zdravotní personál nevěděl, co si s babičkou počít, a proto si ji možná moc nevšímali. Po dvou dnech přestala křičet vysílením, a kdyby za ní tenkrát nepřijela rodina, možná by takto zemřela. Vidět umírat člověka a nemoci mu nějakým způsobem pomoci, bylo pro všechny zúčastněné otřesným zážitkem.

V noci nemohla spát. Trávila noci tím, že přemýšlela o životě a nepravedlnosti. Myslela na manžela, který se stará o děti a zvládá celou domácnost sám. Bylo úterý a primář Kláře dovolil se posadit. Při každém pohybu se jí točila hlava od dlouhého ležení. Potom se učila chodit v chodítku. V takovém, co vidíte v televizi, když ukazují staré lidi z domova důchodců. Těšila se, až si stoupne do chodítka a všem ukáže, že to nic není. Ale opak byl pravdou. Učila se chodit jako roční dítě, které stojí samo na nohou úplně poprvé. Rehabilitační sestra jí radila, jak má chodit, ale vůbec jí to nešlo. Ušla dva kroky a byla unavená. Když se s pomocí sestry opět dostala nazpátek do postele, v tichosti pod peřinou plakala. V tichosti, aby ji nikdo neviděl a neslyšel. Všichni příbuzní si mysleli, jak to všechno dobře zvládá, ale někdy na Kláru přišla slabá chvilka, kdy jí bylo všechno líto a cítila se odstrčená od své rodiny, bezmocná a zbytečná. Proklínala řidiče auta, který ji porazil a chtěla, aby si na chvíli, třeba malinkou, vyzkoušel, jaké to je, být neschopný jediného kroku bez cizí pomoci.

Copyright:   Klára Tyrbachová © 2007

Od toho teplého zářijového dne nedávno uběhlo celých třináct let. Na ten okamžik snad nikdy nezapomenu, i když si toho také moc nepamatuji. Ano, je to můj příběh, a tím jistě nekončí. Říkám si, že to tak asi muselo být, mělo se to asi stát. Člověk si uvědomí plno věcí, které dříve neviděl nebo si neuvědomoval. Přehodnotíte si svůj dosavadní život a na plno věcí přijdete, ale to pochopí jen ten, kdo to sám zažije a nemá cenu někomu vyprávět, jaké to je čtyři roky chodit o berlích, mezitím se starat o rodinu, prodělat další a další operace, protože můžete být rádi, že jste relativně zdravý člověk až na nějaké ty"drobnosti".

Calavero