KVĚT MAGNOLIE

Před týdnem uplynulo devět let od té chvíle, kdy si prostě jdu nebo spíš spěchám, jako každý jiný pracovní den, z práce.  

Nechci se k tomu vracet, co chci nyní říci je o tom, jak to všechno vidím dnešníma očima ...

Když jsem měla ten zatracenej úraz, bylo mi 27 let a můj starší syn zrovna oslavil 7. narozeniny a šel do 2. třídy základní školy.  Mladší syn nastoupil do mateřské školy, bylo mu 3 a půl roku.

Dost lidí mě odsoudilo k tomu, že budu na vozíku a já jim dokázala, že mě přece takhle nemůžou odsoudit bez toho, aby mi dali šanci.. A víte nebo víš, co je nejhorší? Že mi to řekla vlastní rodina, nebudu jmenovat, jen já a ten člověk to ví ...

Té osobě tehdejší názor nebo chcete-li, odsouzení, nezazlívám, mě to nakoplo, dalo to hodně práce, ale stálo to za to.

Nejdůležitější byly pro mě mé děti. Zrovna nedávno jsem se dozvěděla, že lékaři a rodina nevěděli, co dělat. Říkali prý: "... nechce žít, jak ty kluky dostaneme na JIP? Musí je vidět ..." Toto tvrzení je pro mne nové v tom smyslu, že oni měli pravdu. Chtěla jsem umřít, ale nikomu jsem to neřekla, bylo to dlouho usazené jen v mé hlavě. Tak, jak to mohli vědět?

Pár let jsem chodila o berlích s malými přestávkami a stále to není OK, ale stalo se. Doktoři mě fakt slátali dohromady, i když to tak nyní nevypadá. Mělo to tak být... vím to. Myslím, že jsem si to přivolala a můžu sama říct, i když to bude znít blbě a mnoho z vás asi děsím, jsem ráda, že se to stalo. Posunulo mě to totiž dál.

Předloni jsem dálkově odmaturovala, uhájila si to, nikdo mi to neulehčil, dělala grafologii a psychologii, nakoukla jsem pod pokličku kineziologie, chci se naučit hypno a cítím, že chci a budu pomáhat lidem. Pro mnoho svých známých, přátel a rodinu jsem za blázna, ale kdo je normální? Co si vlastně naše společnost představuje pod pojmem být normální ... není to jen přání lidí řídit se dle daných konvencí, protože nic jiného neuznávají? Jen proto, že jezdím s lidmi od pohádek kamkoli, navštěvuji ezoterické festivaly a propaguji Terapii pohádkou, se mi okolí vysmívá ... ale kdo je potom k smíchu či pláči? Vím, že jdu správnou cestou a vy si říkejte, co chcete ...

Ptáte se, jak jde život dál? Je pravda, že nás to s manželem sblížilo, ale  v současné době si každý žijeme podle svých představ, protože naše zájmy se bohužel neshodují.

Dále vám chci říct: "... Od dětství jsme vedeni k tomu, že smrt je konec. Že je to definitivní. Kdo vám ale může skutečně říci, že to není právě jen ono vylíhnutí do jiné, dospělé formy existence. Podívejte se na housenku, která se později, až přijde její čas, vylíhne v krásného motýla."

Upozorňuji vás, že nejsem věřící, ale věřím v něco, co je nad námi. Pokud se řadíte mezi ateisty, jste vlastně věřící. Věříte totiž v to, že nevěříte, a to je vaše víra.

Nechci nikomu vnucovat svůj názor o tom, že jsem obhájce posmrtného života. Jsou to zkušenosti lidí, kteří se možná nesetkali se smrtí samotnou, ale mají zkušenost nebo nezapomenutelný zážitek v její těsné blízkosti. Vím o čem mluvím, patřím mezi ně.

Klára 

Copyright: Klára Tyrbachová © 2008

Úsměv pro Tebe :-)

(Jenny008, 16. 9. 2008 8:35)

Sestřičko, posílám Ti úsměv do dalšího krásného dne. Ať Ti svítí sluníčko nad hlavou i v dušičce. Tuhle větu nemám ze sebe, ale jednou mi jí někdo napsal a duševně řekl a mě to strašně potěšilo..pomohlo a tak jí posílám dál Tobě. A hlavně si tu myšlenku vždycky promítnu.. když mi třeba není do smíchu.
Těch 9 let od tvého úrazu strašně rychle uteklo.. Jen Ti chci říct, že si dokázala velké věci, nikdy jsem nepomyslela na to, že by si například nechodila. Vždycky byla a je, víra a naděje. Jsi bojovnice. K tomu není co dodat. Buď stále silná a opatruj se..
Máme Tě rádi Kájo :-) Jana a klucíí