KVĚT MAGNOLIE

Ani netuším, co tím chci říci, zabloudila jsem do těchto míst s velkou pokorou a prostě jsem našla v kabelce papír a tužku a píši co mě napadá...

Poslouchám indickou hudbu a je mi fajn, tak lehce, přítomně s očekáváním dobrých věcí, vědomých úspěchů a zdarů.

Jednou se setkala s paní, která ji hodně ovlivnila. Neřekla jí nic, jen ji nechala dělat svou práci. Velice se sblížily. Natolik, že na sebe čekaly, než její přítelkyni nadešel čas odchodu. Nemusely mluvit, a přesto si toho tolik řekly. Tolik společných prožitků a zájmů. Škoda, že na sebe měly velmi málo času. Svůj společný čas strávily na tisíc procent. Nedá se to slovy popsat, jsou to nepředatelné a nevysvětlitelné, nepojmenovatelné věci...

Když se lidé chovají strašně, je to důsledkem něčeho, čemu věří. Proto se jich zeptej: "Co vás tak strašně bolí, že si myslíte, že musíte druhým ubližovat, abyste se vyléčili?"

Pokračuje a míří na náměstí, prochází okolo Krkonošského muzea ke hřbitovu a toulá se hřbitovem. Hřbitovy má ráda, miluje jejich osamocenou atmosféru. Pozoruje přírodu a staré osamocené náhrobky, ke kterým asi nikdo nechodí. Mají své kouzlo a uvědomuje si, že je jako ty náhrobky. Sama se sebou, že mají mnoho společného, tajemství, která se neříkají a čekají na někoho, kdo je starým klíčem otevře. Možná se bojí takového klíčníka potkat. Jsou to strachy ze sebe sama, ze svým skrytých pocitů a nevyjádřených emocí... Uvědomuje si, že okolo hřbitova denně chodila, ale nikdy dříve jej nenavštívila. Přesto se tu cítila dobře, jakoby chápána vlastními předky a dušemi, které tu přebývají. Možná jí dodávaly sílu, aby mohla pokračovat dál.

Nechápal, co to dělá. Tohle přece nechtěl, měl jí plnou hlavu. Bylo mu s ní moc dobře. Byla pro něj tak "kráááásná" a vzpomínal, když jí tato slova řekl. Neuměl si představit, že by nyní odešel od rodiny. Kam? Za ní? Nebyl si sám sebou jistý, co cítí, co vůbec chce a neví to vlastně doposud. Ví jen, že má rodinu, práci, přátele, ve kterých má jistotu a miluje svou rodinu. Přitom ví, že šťastný není. Vzpomíná, jak ji oslovil, co cítil a prožíval. 

Slyšela jsem otázku: "Kláro, víš, co je Ararat?". Nastala situace, kdy mám ze sebe udělat debila? OK. Celkem mi to jde a považuji se v tomto směru za přeborníka. Dal mi ochutnat ten lahodný nápoj. Netušíte, jaký to je požitek. Přivírám oči a prociťuji chuť, jemnou horskou vůni a kdoví co ještě. Jemná jedinečná chuť plná představ, spojená s příběhem Noeho a jeho Archy. Příběh, který je nekonečný, nevysvětlitelný a téměř pohádkový. Příběh, který má svou historii o přežití lidského a ostatních živých druhů. Už o tom bylo mnoho napsáno, ale tu "CHUŤ", tu musíš prožít "tady a teď", bez žádných intelektuálních řečí, nesrovnávat s ničím jiným, protože to se fakt soudit a hodnotit nedá!!!!

Vzpomínám ještě, že jsem stála před rozhodnutím, zda přejít. Holky šly přede mnou. Mohla jsem to ovlivnit? Já nevím, vím, že jsem si řekla, že když se mi náhodou něco stane, mám tu manžela a jeho úžasnou maminku, která se o mou rodinu dokáže postarat. Dlouho jsem tyto slova sama v sobě dusila. Po úraze a mnoha operacích jsem nepoznávala osoby, nevěděla jsem kdo jsou, vlastního manžela jsem na JIPu nepoznala, právě potom, co jsem byla v umělém spánku a rozhodla se "vrátit se". Nechtěli mě tam. A mě se zase nechtělo zpátky, tam na té druhé straně bylo krásné světlo, cítila jsem se v té bráně krásně, tak nádherný pocit to byl, že se to slovy popsat nedá...

Byla jsem u ní do pozdního večera. Držela jsem ji za ruku a sledovala její mladou tvář, unavenou a zesinalou nemocí. Vzala jsem do ruky knihu, kterou moc milovala a v ní našla dopis. Nemohu vám sdělit co obsahoval, ale nesetkaly jsme se náhodou...

Kouká, jak se cachtá ve vodě a on se zrovna necítil moc dobře. Jedním okem kouká po dívce a volá o pomoc. Ovšem kapři volají o pomoc svým jedinečným způsobem, a proto ho Karolínka nemohla slyšet. Ploutvička necítí vodu kolem sebe a má pocit, že voda už v jeho blízkosti nebude. Měl pocit, že to bahno, ve kterém se nachází  se prohlubuje a prohlubuje. Mrská sebou, lapá po dechu a už ho ani ploutvičky neposlouchají. Toto všechno vidí Ploutvička svým kapřím zrakem a myslí si, že si ho Karolínka všimne. Ta se prochází kolem, zpívá si a povídá si se zvířátky v lese, jako by se nechumelilo. Ploutvička zase mrskne hřbetní ploutví, chce dívku na sebe upozornit, ale zbytečně.

Kouká do dálky a pozoruje vlastní slzy s kapkami deště, pokračující ve své cestě, vsakující se do země. Mokré dlažební kostky se ve tmě leskly v odrazu pouličních světel a podpořily klidný, i když její smutný a zároveň radostný večer, který ji vedl k zamyšlení, kam její cesta povede dál.