Sedím a přemýšlím...
Sedím v klidném prostředí indické restaurace a přemýšlím...
Potřebuji zpomalit, jak to ale provést, bez toho, aby jsem zůstala sama sebou?
Ze zdi na mě kouká indická tanečnice, která je zachycena v pohybu, oblečená do lehkých šatů s orientálními prvky. Usmívá se a vědomě je sama se sebou.
Vychutnávám kuřecí madras s rýží, podávaný v kotlíku, jehož teplotu udržuje malá čajová svíčka. Vydává tolik potřebné energie nejen k udržení teploty pokrmu.
Není třeba žádných složitostí a okázalostí, Stačí tak málo... Jen tak BÝT.
Život je tak krátký, plný radostí a starostí, okolností, které ho ovlivňují v každém "tady a teď"...
Ani netuším, co tím chci říci, zabloudila jsem do těchto míst s velkou pokorou a prostě jsem našla v kabelce papír a tužku a píši co mě napadá...
Poslouchám indickou hudbu a je mi fajn, tak lehce, přítomně s očekáváním dobrých věcí, vědomých úspěchů a zdarů.
Vzpomínám na schůzky v libanonské restauraci v Praze, v Klubu cestovatelů, na okamžiky s kamarádkou Zuzkou a rozpravami nad životem, vlastními zkušenostmi a prožitky. Pozastaveními nad úžasnými dobrotami tamní restaurace, které jsem dříve neměla možnost ochutnat. Tato kultura je mi hodně blízká a opět mi připomíná setkávání s tachovskými přáteli z hnutí Hare Krśna, kdy jsme se spolu se synem účastnili meditací s Tulasí a Sri Gurundžim. Naše telepatické a následně osobní setkání... Je to už hodně let, ale hrozně ráda na tyto chvíle vzpomínám. Vlastně jsem na ně trochu pozapomněla a dnešní návštěva ústecké indické restaurace mi vzpomínku "otevřela".
DĚKUJI za TO.
Co závěrem říci... Nedělám závěry, vše nechávám opět plynout. I tato malá změna ve mě, posune mé okolí k dalším krokům, které jsou důležité pro nás VŠECHNY...
