Když vám někdo neříká pravdu ...
„Pravda je shoda skutečnosti s poznáním.“
Nedávno mi kdosi řekl: "Jste k němu upřímná a to je moc prima, pro něj je důležité aby s vámi něco prošel, učí se od vás. Oba jste rovnocenní partneři, oba máte zdravé názory, ale asi u vás komunikace nebo rozhodování probíhá silně emočně… Naučte se toleranci a respektujte se. Váš vztah se teď pročišťuje pravdou…"
Pravda nebo lež, jak rozumíte těmto, na první pohled jednoduchým slovům? Jsou tak jednoduchá, ale jejich obsah bývá velice složitý.
Jen máloco za lež stojí, ale nelze ji úplně škrtnout ze života, už proto, že jsme jen lidé. Jsme omylní a chybující. Co takhle nevěra, o níž už druhý den nechceme nic vědět, milé dámy? Nepovažuji za morální přesunout své špatné svědomí a bolavé ego na partnerova bedra a nesnáším ufňukané "přiznávače".
Tady právě selže to, že pravda vše napraví. Není lepší mužné rčení: "zatloukat, zatloukat, zatloukat" až do finále zapomnění? Jestliže se nevěra provalí nebo existuje silné podezření, je lepší nezapírat. Dobrovolným přiznáním máte větší šanci zachránit váš vztah, než kdyby vás váš partner přistihl in flagranti. Jak ale s poznáním toho, že vám někdo neříká pravdu a možná lže, aby vám neublížil? A vy to víte? Jak znovu získáte důvěru, že neříká pravdu jen v případě nevěry? Jenže, možná vás obelhává ve všech směrech, i když tomu nechcete věřit. Takže se koukejte probrat a zkusit totálně druhému odpustit nebo vztah ukončit. Jsme přece jen lidé, děláme chyby a i toto poučení pro náš další život bude přínosem.
Jestliže jste si ale jistí, že váš protějšek nemá o vašich záletech ani ponětí, pak byste měli raději mlčet. Odhalení pravdy by mohlo úplně zničit veškerou důvěru, kterou jste si pracně vytvořili, a mohlo by trvat třeba i roky, než byste ji získali zpět. Místo toho se zkuste zamyslet, proč pro vás byla nevěra tak důležitá, co jste tím získali, čeho se vám ve vztahu nedostává a zda je možné to vůbec ze současného vztahu získat.
Proto, abychom v takové lži vytrvali celý život, musíme být patřičně mentálně vybaveni. Vidím před očima film, kde se představitelé plácají v propleteném řetězci nedorozumění a lží. Kdyby kápli božskou hned, vytvořila by se přátelská atmosféra, ale je pravda, že potom by neměli o čem hrát. :-))
Je pravda, že lež je někdy dobrý funkční nástroj k řešení mezilidských vztahů. Lež si tedy neošklivme, neodsuzujme ji a spíš se ptejme, proč nám vlastně někdo lže a my neříkáme pravdu jemu.
Než odsoudíte lháře, položte si otázku: "Co dělám špatně, že se mi lže?"
"Co dělám špatně, že se mi lže?" To je geniální a vrací to zpátky moc do rukou toho, kdo se už už chystá hrát si na oběť.
Každá mince má dvě strany. Stejně tak je to se lží. Vždycky máme nějaký podíl na tom, že se lež zrodila. Někdy druhého neposloucháme, nejsme dost citliví, nemáme zájem o jeho skutečné pocity a potřeby,v horším případě je dokonce kritizujeme, takže se časem stáhne a přestane nám říkat, co skutečně cítí, čím žije a maskuje své zranitelné nitro do obalu lži.
Jindy je chyba už na začátku, když do našeho života vstoupí člověk, který si nás neváží, aby nám svým chováním nastavil zrcadlo a připomněl, že jsme to my, kdo si sám sebe neváží, kdo se nemá rád, kdo si myslí, že za nic nestojí, kdo dovoluje druhým, aby se k němu chovali způsobem, který mu ubližuje.
Každopádně je mnohem lepší a láskyplnější řešení si položit onu otázku, než zatvrdit své srdce a šmahem "lháře" odsoudit.
To samozřejmě není pobídka k tomu, abychom si nechali lhát, trpěli to, snášeli a hledali vždy jen svoji vinu, ale je to cesta jak porozumět, pochopit hlubší souvislosti...a pak se s plným vědomím a zodpovědností rozhodnout, jak dál.
