Piš o pocitech, to lidé potřebují ...
Když jsem se před pár lety (někdy v roce 2007) rozhodla, že si založím svůj blog či webové stránky, ani jsem netušila, o čem bych vlastně měla psát. Jen jsem měla představu, že nosím v hlavě plno věcí, myšlenek, názorů a chci je někomu říci. Dát to o sobě světu vědět. Ale bude to vůbec někoho zajímat?
Tak jsem tedy založila svůj blog a začala psát. Pár let mi to vydrželo, ale asi před čtyřmi lety jsem jej zase smazala. Najednou mi to přišlo zbytečné. Ne, že by se čtenáři neozývali. Byla celkem krásná zpětná vazba, ale najednou mi vše přišlo zbytečné. Vždyť povídám či píšu věci, které prožívá mnoho lidí okolo mě. Samozřejmě vždycky jsem působila tajemně a tiše, kdo by to do ní řekl? Ona píše a proč jako, není divná? A mnoho dalších a dalších komentářů, které mě vlastně provázení až dodnes. Nastala však stagnace a touha "zase" začít trochu psát. Setkávám se s lidmi, kterým právě TO sdílení pomáhá. Naštěstí jsem si některé články a příběhy uchovala, a tak jsou i zde uloženy v původní verzi, přesně tak, jak jsem je vnímala a cítila tenkrát. Dnes se mi však zdají někdy až naivní, ale patří sem, nebudu je tedy měnit, protože právě na nich se mi ukazuje, jak jsem zase o velký kus dál ve svém životě. Název stránek jsem však změnila. Nyní mají název Květ magnolie ... Proč zrovna Květ magnolie? Nikdy dříve jsem se o tuto rostlinu nezajímala. Avšak před několika lety umíral jeden člověk. Zanechal po sobě dopis ...
Během uplynulé doby se v mém životě mnoho změnilo nebo jsem se změnila já?
Když o tom nyní přemýšlím, musím si přiznat, že jsem se až tak nezměnila, jen jsem si uvědomila plno věcí, které jsem dříve nevěděla nebo je nechtěla vědět a vidět.
Ale vůbec toho nelituju. Bylo to hodně bolestivé, takové to vnitřní týrání, možná to znáte. Byl to snad můj nejhorší a zároveň nádherný, chvílemi destruktivní zážitek, který nějakou dobu trval, ale teď už je to pryč. Možná si myslíte, že nějak rychle měním své názory. Nechápu to jako změnu názoru, ale řešení přítomnosti. Nechci se vracet do minulosti, ale žít teď. Doporučuji to všem, je to osvobozující pocit. Nemá cenu si nic namlouvat nebo to lámat přes koleno.
Klára
