KVĚT MAGNOLIE

Tak nějak nevím jak začít ... Co mohu říci je však to, že snad už jsem rozhodnutá být závislá jen sama na sobě. Píšu "snad", pochybuju zase o tom, co říkám nebo píšu? 

Právě včera se mi stalo cosi, co mi zase ublížilo. Bylo to chování člověka, který se k okolí chová krásným, slušným a neposkvrněným způsobem. Jeho problém je ten, že se nemá natolik rád, má strach, že okolí pozná, že hraje stále tu svou hru. Chová se tak, jak se říká: "Podle sebe soudím tebe". 

Stále se hrabu v chytrých knihách, hledám odpovědi, a tak už hledat nebudu, nepotřebuji to totiž. 

Jak Don Miquel Ruiz píše ve své knize Čtyři dohody:

"Když se k vám někdo nechová s láskou a úctou, bude pro vás darem, když vás opustí. Pokud vás neopustí, nejspíš si s ním protrpíte mnoho let. Když ho opustíte vy, bude to nějaký čas bolet, vaše srdce se však nakonec uzdraví. Pak si budete moci vybrat, co doopravdy chcete. Zjistíte, že k tomu, abyste se dokázali správně rozhodnou, nemusíte ani tak důvěřovat druhým, jako mnohem spíš sami sobě."

Někteří lidé se bojí, že nejsou dokonalí. Chovají se tak, jak by si přáli, aby je lidé brali a přijímali. Ráno se probudí a řeknou si: "Tak jakou masku si dnes vyberu?" Představují si, že myslíme stejně jako oni a posuzují a zneužívají vše jako oni sami. Mají pocit a myslí si, že je budeme soudit, dělat ze sebe oběti, zneužívat ho a obviňovat, jako to dělají oni sami. 

Následně ubližují svými slovy a vytvářejí nedorozumění. 

a tak ... už si opravdu NEBERU NIC OSOBNĚ ... nemám problém já, ale ten člověk sám se sebou ...

Neberu si tedy nic osobně a rozhodla jsem se putovat světem, na té své cestě se srdcem dokořán, kdy mě nikdo již nezesměšní, neublíží nebo neodmítne ...