Archiv
Nalezené příspěvky
...opuštěná v srdci Krkonoš
Pokračuje a míří na náměstí, prochází okolo Krkonošského muzea ke hřbitovu a toulá se hřbitovem. Hřbitovy má ráda, miluje jejich osamocenou atmosféru. Pozoruje přírodu a staré osamocené náhrobky, ke kterým asi nikdo nechodí. Mají své kouzlo a uvědomuje si, že je jako ty náhrobky. Sama se sebou, že mají mnoho společného, tajemství, která se neříkají a čekají na někoho, kdo je starým klíčem otevře. Možná se bojí takového klíčníka potkat. Jsou to strachy ze sebe sama, ze svým skrytých pocitů a nevyjádřených emocí... Uvědomuje si, že okolo hřbitova denně chodila, ale nikdy dříve jej nenavštívila. Přesto se tu cítila dobře, jakoby chápána vlastními předky a dušemi, které tu přebývají. Možná jí dodávaly sílu, aby mohla pokračovat dál.
Jak odpustit svému pedofilovi...
Když se lidé chovají strašně, je to důsledkem něčeho, čemu věří. Proto se jich zeptej: "Co vás tak strašně bolí, že si myslíte, že musíte druhým ubližovat, abyste se vyléčili?"
O veselé víle...
Jednou se setkala s paní, která ji hodně ovlivnila. Neřekla jí nic, jen ji nechala dělat svou práci. Velice se sblížily. Natolik, že na sebe čekaly, než její přítelkyni nadešel čas odchodu. Nemusely mluvit, a přesto si toho tolik řekly. Tolik společných prožitků a zájmů. Škoda, že na sebe měly velmi málo času. Svůj společný čas strávily na tisíc procent. Nedá se to slovy popsat, jsou to nepředatelné a nevysvětlitelné, nepojmenovatelné věci...
Nalezené složky
