Archiv
Nalezené příspěvky
Moje poděkování
K tomu, stát se dobrovolníkem mě asi vedla vlastní touha seberealizace. O Dobrovolnickém centru jsem něco málo věděla, ale můj první impuls byl v době, kdy jsem pracovala s člověkem, který potřeboval psychosociální pomoc, já s ním chtěla pracovat jako dobrovolník pod záštitou neziskové organizace a byla potřeba mít vstupní proškolení na ochranu klienta a také sebe. V dobrovolnickém centru v Ústí nad Labem působím teprve od roku 2012, ale musím říci, že právě tady jsem si ujasnila, jakým směrem chci jít. Právě tady jsem mezi lidmi, kteří mi rozumí a díky různým sociálním programům rozvíjím nejen své kompetence, ale hlavně pomáhám druhým, kteří to přijímají a dávají mi zpětnou vazbu, že má činnost MÁ SMYSL...
Láska v jeho očích...
Možná je to přátelství, které je spojuje, možná to je láska a možná mají společné právě to, že si jsou tolik podobní. Citlivé duše, které ukazují svou tvář okolí a bojí se otevřít ... bojí se dalšího zklamání. Bojí se toužit a milovat. Navenek vypadají jako suverénní lidé s klidem ve tváři, pohodoví a klidní. Uvnitř nich to často řve, v přítomnosti zrad, zklamání a konání příkoří druhým.
Chtělo se jí plakat...
Kouká do dálky a pozoruje vlastní slzy s kapkami deště, pokračující ve své cestě, vsakující se do země. Mokré dlažební kostky se ve tmě leskly v odrazu pouličních světel a podpořily klidný, i když její smutný a zároveň radostný večer, který ji vedl k zamyšlení, kam její cesta povede dál.