KVĚT MAGNOLIE

 Pokud žijete v našem městě, jistě znáte, třeba jen z doslechu, městskou část Dobětice. Na nynějším obrovském a nehezkém sídlišti se dříve po levé straně rozprostírala třešňová alej. Na jaře stromy nádherně kvetly a voněly, na podzim se větve klaněly větru a zlatavé listy opouštěly koruny stromů. Po pravé straně cesty se nacházely lány polí s pšenicí, kukuřicí a jasně žlutou řepkou olejnou. Někdy jsme mohli zahlédnout mladé zajíčky, utíkající za svou zaječí maminkou. Když jsme vyšlápli mírný kopec, ocitli jsme se na návsi. Pod lipou, která kralovala této vesničce, u pomníku, seděla ONA. Moje babička.

Vlasy měla stříbrné až bílé jako sníh. Její smějící se oči se modraly jako poměnky. Milý úsměv roztancoval všechny vrásky kolem očí a úst, ve kterých se bělaly zdravé zuby. Nejraději nosila šaty, které si sama ušila a byla na to velice hrdá. V domácnosti si nejraději oblékala starou zástěru s drobnými modrými kvítky. Na svých hubených nohou nosila opakovaně zašívané teplé punčocháče a háčkované bačkory.

Narodila se v Mělníku. Své rodiště velice milovala a často se vracela do těchto míst. Ráda pozorovala splynutí dvou řek, soutok Labe s Vltavou. Babička byla vychována skromně. Žila v prostém prostředí, poznamenané válkou. Vyrůstala se svou mladší sestrou, nevlastní maminkou a tatínkem, který pracoval na lodi.

Babička byla ke všem lidem přátelská a srdečná. Každého se zájmem vyslechla a dokázala mu poradit. Pro své blízké byla schopna udělat vše, co jim na očích viděla. Naučila mne mnoho užitečného. Často ráda vzpomínám, jak jsme spolu pekly vánoční cukroví nebo výtečné povidlové buchty.

Téměř denně chodila na procházky se svými dětmi a později i se svými vnučkami. Ráda se procházela rozkvetlými loukami, ale také zasněženou krajinou, která odpočívala zimním spánkem. Na konci léta pozorovala z okna domu vlaštovky, které se řadily na drátech elektrického vedení, aby všechny nakonec společně odletěly do teplých krajin.

V mládí se babička vyučila švadlenou. V práci byla pilná a svědomitá. Neměla ráda nedokončenou práci, a proto někdy pracovala až do pozdních nočních hodin.

Největším babiččiným koníčkem byla zahrádka. Pěstovala sladké jahody, krásná rajská jablíčka a ostatní drobné ovoce a zeleninu. Na zahrádce měla mnoho okrasných květin, ale nerada je trhala do vázy, protože dlouho nevydržely čerstvé a krásné. Dalším jejím koníčkem byly ruční práce. Stále nám pletla svetry a teplé kamaše. Vždy, když jsme je nemohly nosit, nebyla líná je rozpárat a z nově nabyté vlny uplést jinou část ošacení. Po večerech babička nejen ráda četla, ale také malovala. Kreslila postavy žen a mužů v barokních kostýmech a vymýšlela si modely šatů. Ve svých snech chtěla být módní návrhářkou.

Na jaře příštího roku uplyne sedm let od smrti mé milované babičky. Je pro mne velkým vzorem a vztah, který jsme spolu měly, je nepopsatelný. Ona pro mne byla "Babičkou" od Boženy Němcové a já pro ni nejmilejší Barunkou. Byla typ člověka, který ani v nejhorších okamžicích svého života neztrácí svou přirozenou tvář a neobrací se k ostatním zády. Byla člověk s otevřeným srdcem, schopný milovat druhé a pomáhat jim i za cenu svých osobních ztrát.  

Copyright:   Klára Tyrbachová © 2003