KVĚT MAGNOLIE

V českém království žila jedna malá holčička. Nebyla to princezna, ale obyčejná dívenka, žijící v podhradí. Většinu času věnovala čtení a přemýšlení o čemkoli. Ráda si četla v historických knihách o královských legendách, pověstech a pohádkách.

Chodila již s ranní rosou, nohou bosou do lesa, kde naslouchala jemnému zpěvu lesních ptáčků či ostrému krákání starého moudrého havrana Matouše, který jí byl jediným přítelem. Matouš byl obyčejný lesní krkavec, který žil uprostřed lesa na jednom mohutném dubu a s malou Karolínkou trávili mnoho společného času vyprávěním o životě zvířátek v lese, bylinkách, stromech a lesních plodech, které tu všude rostly.

Karla, jak jí doma rodiče říkali, neměla moc kamarádů. Většinou se jim stranila. Byla to jemná a tichá dívka, většinou zamlklá, a tím u svých spolužáků neoblíbená. Často si z její tichosti dělali ostatní legraci a ona si to nechala líbit. Nevěděla, jak se tomuto zvláštnímu chování bránit, a o to více byla tišší, pro druhé nezajímavá a nudná. Žila si tedy ve svém vlastním světě, který si vytvořila ze svých nenaplněných snů a přání. Nikdo po dlouhá léta neměl zdání, co v této tiché dívce dříme za přednosti a talenty či nadání. Ani ona to sama nevěděla. Nikdy o svých tajných přáních a nenaplněných snech nemluvila. Vlastně neměla s kým o těchto věcech mluvit.

Až jednou procházela lesní cestou pomalým krokem mezi stromy, kde les tajemně šuměl tichou písní a před ní v dálce se objevil palouk jako z pohádky. Za ranního svitu, kdy slunce pomalu vycházelo, se na palouku objevila stará chaloupka. Karolínka touto cestou chodila skoro denně a štípla se jemně do tváře, zda se jí to nezdá. "Kde se vzal uprostřed lesa palouk a kde chalupa?", říkala si.

Přece jen byla zvědavá a tichým krokem, aby nevzbudila žádná zvířátka v lese, mířila k chaloupce. Zaklepala jemně na dveře a vstoupila dovnitř. Dlouho se rozhlížela po stroze zařízené světničce. V jednom rohu, za starou pecí, odpočíval malý skřítek Kvítek.

Skřítek pravil: "Už tu na tebe čekám dlouho, Karolínko." Dívka se zarděla a s úsměvem na tváři odpověděla: "Vídávala jsem Tě ve svých snech, milý skřítku. Jsem ráda, že jsem Tě konečně našla."

Po krátkém a milém seznámení se Karolínka slušně rozloučila a pospíchala domů za rodiči. Od toho dne se Karolínka cítila šťastně, často skřítka Kvítka navštěvovala a nechala si od něj vyprávět pohádkové příběhy z lesa. Navzájem si oba pomáhali. Kvítek jí dodával sebedůvěru, díky tomuto pohádkovému skřítkovi v sobě objevila nadání k malování všech kamarádů, žijících v lese, bylin a stromů. Doma začala rodičům a kamarádům vyprávět příběhy lesních zvířátek, které se dozvěděla od pohádkového skřítka.

"Jak je možné, že se takto Karla změnila?", říkali si doma i ve škole. Jako mávnutím kouzelného proutku se z tiché, samotářské, nudné a nezajímavé dívky, stala zralá žena, která najednou věděla, co od života chce. Možná se ptáte, jak Karolínka pomáhala naopak skřítku Kvítkovi?

On radostí jen zářil, protože svou přítomností, rozjasnil úsměv na tváři této milé dívce. Tím mu pomáhala, i on zase díky její přítomnosti, byl šťastný. Tím, že se dívka Karolína měnila, ona jemu dávala velký neocenitelný a ničím nenahraditelný dárek. Dávali si obyčejným způsobem dárek navzájem . . .

"Musím Ti poděkovat skřítku Kvítku. Víš, jsem mnohem spokojenější a šťastnější než dřív. Bez Tvé pomoci by se to nikdy nestalo. Nikdy bych sama nenašla odvahu cokoliv změnit ve svém životě", pokračovala dívka. 

"Našla bys odvahu. Možná by to trvalo o něco málo déle, než bys k tomu dospěla",namítal skřítek.

Jak to bylo doopravdy?

Z dobře míněné rady, která měla až kouzelnou moc, se stalo krásné přátelství. Od přátelství k lásce není daleko. Co bude mít větší cenu? Křehká láska nebo pevné přátelství?